Tohle pro mě byla přesně ta kniha, u které mě víc zajímal nápad než samotný výsledek. Feministická dystopie, která dovádí boj proti objektifikaci ženského těla do opačného extrému, zní na papíře skvěle. A vlastně mě pořád baví, že se Hůlová nebála napsat něco nepohodlného, nehezkého a potenciálně otravného. Jenže během čtení jsem měla čím dál víc pocit, že se hádám spíš s konstrukcí knihy než s jejími otázkami. Největší problém pro mě nebyl v tom, že je kniha provokativní. S tím jsem počítala. Problém je, že mi ten svět nepřišel dost živý. Často jsem měla pocit, že čtu nápad roztažený do románu, ne román, který by si ten nápad opravdu odžil. Dystopie má fungovat tak, že člověka vtáhne do vlastních pravidel, i když jsou děsivá nebo absurdní. Tady jsem ta pravidla spíš pozorovala zvenku a občas si říkala: dobře, ale proč tomu mám věřit? Zároveň nechci dělat, že je to zbytečná kniha. Není. Jsou tam momenty, které umí nepříjemně škrábnout, hlavně ve chvílích, kdy ukazuje, jak snadno se jazyk ochrany může změnit v jazyk kontroly. To mě zajímalo nejvíc. Ta myšlenka, že i dobrý úmysl může ztvrdnout do systému, který nakonec zase někoho převychovává, trestá a zmenšuje. Jen bych si přála, aby to celé bylo literárně přesnější, hlubší a méně tezovité. Jako čtenářka, která řeší ženské tělo, pohledy, moc a to, kdo komu pořád vysvětluje správný způsob existence, jsem tu měla dost důvodů zůstat. Ale jako román mě to bohužel nedrželo tak silně, jak jsem doufala. Spíš jsem ocenila odvahu tématu než čtenářský zážitek. Takže 2,5 hvězdičky. Ne proto, že by mě ta kniha nezajímala. Právě naopak. Zajímala mě dost na to, aby mě mrzelo, že zůstala napůl cestě mezi ostrou satirou, dystopií a dlouhou provokativní poznámkou na okraji debaty.