viet.shy.cat

A tender, strange and intellectually restless novel about time, memory, loneliness and the fragile ways people become connected through words. It moves between intimate teenage despair and much larger questions about history, technology, nature and whether reading someone’s story can become a form of responsibility. Some of its philosophical detours occasionally slow the emotional momentum, but they also give the book its unusual depth. What stayed with me most was its refusal to treat suffering as something neat or easily resolved. It allows uncertainty to remain uncertainty. Quietly devastating, formally playful and much warmer than its darkest moments initially suggest. A book about finding another person’s voice and realizing that simply paying attention may already change both of you.

The Book of Salt is a beautifully written novel about what it means to live inside other people’s stories while struggling to remain the author of your own. Through Bình, a queer Vietnamese cook working for Gertrude Stein and Alice B. Toklas in 1930s Paris, Monique Truong turns the familiar literary household inside out. The celebrated women remain visible, but the emotional center belongs to the person usually left unnamed in the kitchen. The novel moves through memory rather than chronology, connecting food, language, colonialism, desire, labor, and exile. Salt becomes many things at once: taste, sweat, tears, the sea, and the quiet cost of serving people who may know your work without ever truly knowing you. Bình is observant, wounded, funny, unreliable, and deeply human. His voice makes Paris feel less like a romantic destination and more like another place where belonging is conditional. At times, the prose is so rich and indirect that the story feels deliberately difficult to hold. But that distance also suits a narrator whose life has been shaped by translation, secrecy, and displacement. This is not simply a historical novel about famous writers. It is a reclamation of the person standing behind them, preparing their meals and watching them become history. A tender, sensual, and quietly political book about hunger in all its forms.

This is the kind of book that refuses to keep life neatly separated into theory, desire, family, gender, language, and the body. Instead, it lets all of them interrupt one another, because that is what they do outside books too. What impressed me most was its ability to remain intellectually demanding without becoming emotionally distant. The personal passages never feel like decoration added to philosophy, and the philosophy never feels like an excuse to hide from intimacy. Both are allowed to change each other. Some sections felt deliberately fragmented, almost as if the form itself were resisting the demand to arrive at one stable definition of love, identity, motherhood, or belonging. That can occasionally make the reading experience feel uneven, but it is also the point. The book does not offer a cleaner vocabulary for complicated lives. It asks whether complexity might deserve to remain complex. Sharp, tender, self-questioning, and refreshingly unwilling to turn uncertainty into weakness.

This felt less like a book about the internet and more like a book about what happens when the internet becomes one of the rooms inside your head. Some essays hit harder than others, but when Tolentino is sharp, she is very sharp. I liked the way she writes about selfhood as something constantly edited, performed, optimized, defended, and sold back to us as freedom. There is a particular kind of exhaustion in recognizing yourself not in the most dramatic parts of the book, but in the small habits: the reflex to explain, polish, post, improve, react, become legible. It is very American in places, and sometimes almost too full of references, but I did not mind that much. The best parts made me feel like someone had finally named a pressure I had learned to treat as normal. A smart, restless, slightly claustrophobic book. Not comforting, but useful.

Bailey Poland’s Haters may be almost ten years old, but that is exactly what makes it so unsettling: it has not become outdated. The platforms have changed, the interfaces look cleaner, moderation systems have grown more polished, and yet the basic pattern remains painfully familiar. People still use the internet not only to disagree, but to intimidate, exhaust, isolate, and punish others for being visible. What makes this book valuable is that it refuses to treat online harassment as “just drama” or “just the internet.” Poland shows how abuse online is rarely random noise. It often follows recognizable patterns: repetition, dogpiling, dehumanizing labels, bad-faith accusations, obsessive targeting, and the constant attempt to make the victim look unreasonable for reacting at all. Reading it now feels less like looking back at an older internet and more like watching the blueprint for what still happens every day. The vocabulary may shift. The platforms may rebrand. But human cruelty is, apparently, endlessly renewable. This is not a comforting book, but it is a useful one. It gives language to things people are often told to ignore. It explains why “just block them” is not always enough, why harassment is not the same as disagreement, and why targeted abuse should be understood as a social problem rather than a personal inconvenience. A decade later, Haters is still relevant for the worst possible reason: the technology evolved faster than people did.

Stone Butch Blues was recommended to me, and I do not think I was fully prepared for what kind of book it would be. This is not a soft or easy read. It is love under pressure. Love with bruises. Love as shelter, danger, recognition, survival, and sometimes the only language left when the world refuses to call you human. What stayed with me most was how physical the book is. Not just bodies in desire, but bodies at work, bodies in fear, bodies being watched, punished, misread, protected. It made me think about how much violence begins with the demand that someone become legible in the “right” way. It is painful, direct, and sometimes almost too heavy to hold. But it also carries tenderness in places where tenderness feels nearly impossible. The kind that does not announce itself as beautiful, because it is busy keeping someone alive. I expected an important queer classic. I found a book about class, gender, loneliness, chosen family, and the cost of surviving a world that keeps asking people to apologize for existing. Not a comfort read. More like a witness.

This is not really a book about fashion, and that is what makes it interesting. Anne Hollander writes about clothing as a way of seeing the body — and about nudity as something just as constructed, coded, and historical as dress itself. I liked it most when it made me notice how rarely we ever see a body “naturally.” We see it through fabric, through art, through taste, through shame, through desire, through whatever a culture has taught us to consider elegant, obscene, erotic, respectable, or ordinary. It is sharp, strange, occasionally dense, and sometimes very much a book of its time. But I enjoy books that make the obvious less obvious. This one does that beautifully. Not an easy read, not a cozy read, but a very satisfying one if you are interested in the politics of looking, the history of bodies, and the quiet fact that clothes never only cover us.

Dust Child feels like a book about the things history leaves unfinished — in families, in bodies, in names, and in the quiet spaces between people who survived something they were never able to fully explain. What I loved most is that Nguyễn Phan Quế Mai does not write trauma as spectacle. She writes it as inheritance: something passed down through silence, shame, memory, paperwork, absence, and the small daily attempts to keep living. The novel moves between war and its aftermath, but its real center is not violence itself. It is what happens after. What remains. Who gets to belong. Who is left searching for a face, a country, a parent, or a version of themselves that was interrupted before it could fully exist. It is tender without being soft in the wrong way, emotional without begging for tears, and very human in its refusal to make anyone simple. I especially appreciated how the book treats identity not as a clean answer, but as something shaped by loss, migration, survival, and other people’s choices. Not every thread hit me with the same force, which is why I would keep it at 4.5 rather than a perfect 5. But emotionally, thematically, and culturally, this feels like a book that stays under your skin. A painful, generous, beautifully layered novel about memory, belonging, and the children history does not know how to hold.

Většinou čtu současnou literaturu v angličtině, i když mám možnost sáhnout po překladu. Ne proto, že bych češtinu nějak odmítala, spíš jsem si zvykla na určitý rytmus, dostupnost a taky na to, že mnoho knih, které mě zajímají, ke mně přirozeně přichází přes anglický literární prostor. U Prsou a vajíček jsem ale udělala výjimku a vzala si české vydání. A jsem za to ráda. Možná i proto, že tahle kniha není jen „japonský román o ženství“, jak by se dala velmi snadno a velmi líně popsat. Je to kniha o těle, které člověk má, i když s ním zrovna nechce mít žádný vztah. O ženství, které není jedna zkušenost, ale spíš soubor tlaků, kompromisů, odmítnutí, zklamání a malých soukromých přání. O tom, jak se společnost umí tvářit, že ženě něco nabízí, zatímco jí jen vyměňuje jednu klec za druhou. Nejvíc mě na té knize bavilo, že není elegantní v tom uhlazeném smyslu. Je dlouhá, místy rozvláčná, někdy skoro až nepohodlně upovídaná, plná odboček, vnitřních otázek, nejednoznačných rozhovorů a situací, které se neuzavírají tak čistě, jak by si čtenář možná přál. Ale právě tím mi přišla živá. Ženský život v ní není seřazený do pěkné argumentační linie. Není to manifest, který by měl na každou otázku odpověď. Spíš sledujeme ženy, které se snaží nějak existovat v tělech, rodinách, pracích a očekáváních, která často nevznikla pro jejich svobodu, ale pro jejich použitelnost. První část, postavená kolem Nacuko, její sestry Makiko a Makikiny dcery Midoriko, mi přišla asi nejsilnější emocionálně. Makiko přijíždí do Tokia s posedlostí zvětšením prsou a na první pohled by se to dalo číst jako příběh o ženské marnivosti. Jenže Kawakami je mnohem chytřejší než takové jednoduché soudy. Makiko není směšná figurka, která chce „nová prsa“, protože podlehla povrchnosti. Je to žena, která stárne, pracuje v prostředí, kde tělo není soukromá věc, ale pracovní nástroj, a zoufale se snaží získat zpátky pocit kontroly nad něčím, co jí svět pořád hodnotí. Neznamená to, že s ní člověk musí souhlasit. Ale rozumí, odkud ta touha přichází. A to je mnohem nepohodlnější než jednoduché odsouzení. Midoriko je v téhle části pro mě možná nejpřesnější hlas. Dívka na prahu puberty, která se přestane bavit s matkou, protože najednou vidí, co se s ženským tělem děje, co se od něj čeká a jak málo je v tom skutečné svobody. Její deníkové pasáže mají zvláštní bolest. Nejsou roztomilé. Nejsou jen dětsky zmatené. Jsou ostré, tiché a někdy až fyzicky nepříjemné, protože přesně zachycují moment, kdy si člověk uvědomí, že tělo není jen „já“, ale také něco, co si okolí začne nárokovat, komentovat, vysvětlovat a zařazovat. A že u dívek se to často stane dřív, než mají jazyk, kterým by se mohly bránit. Druhá část knihy se přesouvá víc k Nacuko a její touze po dítěti bez partnera a bez sexuálního života, který by odpovídal tomu, co společnost považuje za samozřejmý scénář. Tady je román pomalejší, víc esejistický a místy méně strhující. Přiznávám, že některé pasáže pro mě byly delší, než musely být. Občas jsem měla pocit, že kniha krouží kolem stejné otázky tak dlouho, až jsem ji chtěla jemně popostrčit. Jenže zároveň to dává smysl. Rozhodnutí o mateřství, zvlášť když se nevejdete do klasického modelu „muž, žena, vztah, dítě“, není čistá dějová linka. Je to morální, tělesná, finanční, společenská a velmi osamělá spleť. Kawakami tu dobře ukazuje, že touha po dítěti nemusí být sentimentální, mateřsky hebká ani snadno vysvětlitelná. Může být tvrdohlavá, rozporuplná, eticky komplikovaná a pro okolí nepohodlná. Co se mi na knize líbilo nejvíc, je její odmítnutí jednoduchého feminismu typu „ženy jsou silné a zvládnou všechno“. Tady ženy opravdu hodně věcí zvládají, ale není to oslavované jako estetika. Je to únava. Je to chudoba. Je to práce. Je to tělo, které bolí. Je to menstruace, prsa, stárnutí, sexualita, její absence, reprodukce, strach z reprodukce, touha po dítěti, nechuť k mateřství, péče, peníze, ticho mezi matkou a dcerou. Kawakami neprodává ženskou zkušenost jako krásnou hloubku. Spíš ji nechává být podivnou, trapnou, fyzickou, někdy nesnesitelnou a často beze svědků. Velké téma je tu podle mě třída. Ne jako dekorace, ale jako něco, co určuje možnosti. Kdo má peníze, může o těle mluvit jazykem volby. Kdo je nemá, často mluví jazykem přežití. Makiko nechce zákrok jen proto, že by toužila po kráse jako abstraktním ideálu. Ona ví, že vzhled má v jejím pracovním světě ekonomickou hodnotu. Nacuko zase řeší mateřství ne jako romantický sen z reklamy na plenky, ale jako praktickou otázku: jak, s kým, za co, za jakou cenu a s jakým právem přivést na svět někoho, kdo si to sám nevybral. Tahle praktická vrstva dělá román mnohem silnějším. Není to kniha o ženství ve vzduchoprázdnu. Je to kniha o ženství v systému, který má velmi konkrétní účty, formuláře, těla a limity. Líbilo se mi i to, jak kniha pracuje se samotou. Nacuko není napsaná jako tragická osamělá žena, kterou by měl čtenář litovat. Její samota je mnohem zajímavější. Někdy je ochranná. Někdy je bolestná. Někdy je zvolená a někdy prostě zděděná z okolností. A právě v tom mi přišla velmi uvěřitelná. Ne každá samota je problém, který musí vyřešit vztah. Ne každá touha po dítěti znamená touhu po tradiční rodině. Ne každá žena, která nemá partnera, čeká na záchranu. Kawakami tady nechává prostor pro zkušenost, která se často vysvětluje buď jako nedostatek, nebo jako póza, ale ve skutečnosti může být prostě životní tvar. Není to ale bez výhrad. Kniha je opravdu dlouhá a ne vždycky si tu délku obhájí stejně silně. Některé dialogy ve druhé části působí víc jako rozpracovaná debata než jako organický rozhovor. Někdy je vidět, že autorka chce otevřít všechny etické vrstvy otázky reprodukce, asistovaného početí, mateřství a práva dítěte na původ, a ne vždycky to literárně plyne úplně lehce. Zároveň jsem ale měla pocit, že i tahle nedokonalost k románu nějak patří. Je to kniha, která nechce být hladká. Nechce se nechat snadno spolknout. A možná je fér, že čtenáře občas unaví, protože i otázky, které pokládá, jsou únavné. Ne intelektuálně, ale existenčně. Překlad mi seděl víc, než jsem čekala. Měla jsem trochu obavu, jestli čeština neunese tu směs tělesnosti, každodennosti a vnitřního rozkladu bez toho, aby to znělo buď příliš hrubě, nebo příliš literárně. Ale většinu času mi jazyk přišel přirozený, čitelný a dostatečně neokázalý. A to je u takové knihy důležité. Když román mluví o prsou, vajíčkách, menstruaci, těhotenství, těle a samotě, nepotřebuje kolem toho stavět parfémovanou mlhu. Potřebuje přesnost. A česká verze mi ji většinou dala. Je zajímavé, že název Prsa a vajíčka může znít skoro provokativně, možná až trochu lacině, pokud člověk neví, do čeho jde. Ale po dočtení mi připadá velmi přesný. Prsa a vajíčka nejsou jen části těla ani symboly ženskosti. Jsou to místa, na která společnost promítá tolik významů, že se pod nimi samotný člověk skoro ztrácí. Prsa jako sexualita, práce, mládí, hodnota, stud, touha po úpravě. Vajíčka jako plodnost, čas, mateřství, rozhodnutí, biologické hodiny, morální otázka. Tělo tady není soukromý dům. Je to veřejně komentovaná budova, do které pořád někdo klepe. Asi nejvíc oceňuji, že Kawakami neříká čtenáři, co si má myslet. Nezachází se ženami jako s důkazním materiálem pro jednu ideologickou tezi. Makiko není špatná feministka, protože chce změnit tělo. Nacuko není sobecká, protože chce dítě bez partnera. Midoriko není hysterická, protože se děsí dospívání. Žádná z nich není čistý symbol. Všechny jsou trochu rozporuplné, někdy iracionální, někdy nepříjemné, často zranitelné a v něčem velmi osamělé. A to mám v literatuře ráda. Když se postavy nemusí stát reprezentací správného názoru, aby si zasloužily pozornost. Pro mě je to kniha, která krásně zapadá někam mezi literaturu o ženském těle, třídě, reprodukci a identitě. Nečetla se mi vždycky lehce a nemyslím, že bych ji doporučila každému bez varování. Není to román na rychlé zmizení do příběhu. Je to spíš kniha, která člověka donutí sedět s otázkami, které nejsou pohodlné ani líbivé. Co z našeho těla je opravdu naše? Kdy je mateřství touha a kdy společenský scénář? Dá se chtít dítě a zároveň odmítat všechno, co se od ženy kolem mateřství očekává? A kolik rozhodnutí, která nazýváme osobními, je ve skutečnosti předem ohraničených penězi, věkem, prací, studem a tím, co si o nás někdo myslí? Nedávám plných pět hvězdiček hlavně kvůli tomu, že druhá část pro mě místy ztrácela tah a některé myšlenky se vracely trochu těžkopádněji, než by bylo nutné. Ale zároveň bych se zdráhala jít níž. Tahle kniha ve mně zůstala. Ne jako dokonalý román, spíš jako velmi přesný tlak na místa, o kterých se často mluví buď moc abstraktně, nebo moc opatrně. A já mám ráda knihy, které se nebojí být tělesné, rozporuplné a trochu nepohodlné, pokud to nepohodlí k něčemu vede. Prsa a vajíčka jsou přesně taková kniha. Dlouhá, nedokonalá, chytrá, někdy únavná, často výborná. Ne hladká feministická vlaječka, ale román o ženách, které se snaží zjistit, jestli je v jejich vlastním životě ještě nějaké místo, které opravdu patří jim. A to se mi čte mnohem líp než další kniha, která by se tvářila, že na ženské tělo, mateřství a svobodu existuje čistá odpověď.

I read this quite a while ago, but it is one of those books I still find myself returning to. Not because it turned me into a barefoot evangelist, but because it gave language to something I had already started to feel in my own body. What I appreciate about Katy Bowman’s approach is that she does not treat feet as an isolated aesthetic object or as some quirky lifestyle statement. She treats them as part of the whole body. That sounds obvious, but it is exactly the obvious thing we often forget. Feet are not just the things at the end of our legs. They are sensors, supports, movers, messengers. They affect how we stand, walk, balance, compensate, and carry ourselves. I am not barefoot because I am trying to perform naturalness for other people. I am not doing it as a fetish, a pose, or a personality accessory. I do it because my body feels better when it is allowed to work more honestly. This book helped confirm that for me. It reminded me that comfort is not always the same as health, and that protecting the body too much can sometimes make it less capable. Of course, I do not think everyone should throw away their shoes overnight. That is not the point. The point is awareness: noticing how much our feet have been restricted, how little we use them, and how gently we can start giving them back movement, texture, strength, and attention. So yes, I read it years ago. But I still think about it whenever someone acts as if being barefoot is the strange part. To me, the stranger thing is that we turned such a basic human function into something that needs defending.

Tohle pro mě byla přesně ta kniha, u které mě víc zajímal nápad než samotný výsledek. Feministická dystopie, která dovádí boj proti objektifikaci ženského těla do opačného extrému, zní na papíře skvěle. A vlastně mě pořád baví, že se Hůlová nebála napsat něco nepohodlného, nehezkého a potenciálně otravného. Jenže během čtení jsem měla čím dál víc pocit, že se hádám spíš s konstrukcí knihy než s jejími otázkami. Největší problém pro mě nebyl v tom, že je kniha provokativní. S tím jsem počítala. Problém je, že mi ten svět nepřišel dost živý. Často jsem měla pocit, že čtu nápad roztažený do románu, ne román, který by si ten nápad opravdu odžil. Dystopie má fungovat tak, že člověka vtáhne do vlastních pravidel, i když jsou děsivá nebo absurdní. Tady jsem ta pravidla spíš pozorovala zvenku a občas si říkala: dobře, ale proč tomu mám věřit? Zároveň nechci dělat, že je to zbytečná kniha. Není. Jsou tam momenty, které umí nepříjemně škrábnout, hlavně ve chvílích, kdy ukazuje, jak snadno se jazyk ochrany může změnit v jazyk kontroly. To mě zajímalo nejvíc. Ta myšlenka, že i dobrý úmysl může ztvrdnout do systému, který nakonec zase někoho převychovává, trestá a zmenšuje. Jen bych si přála, aby to celé bylo literárně přesnější, hlubší a méně tezovité. Jako čtenářka, která řeší ženské tělo, pohledy, moc a to, kdo komu pořád vysvětluje správný způsob existence, jsem tu měla dost důvodů zůstat. Ale jako román mě to bohužel nedrželo tak silně, jak jsem doufala. Spíš jsem ocenila odvahu tématu než čtenářský zážitek. Takže 2,5 hvězdičky. Ne proto, že by mě ta kniha nezajímala. Právě naopak. Zajímala mě dost na to, aby mě mrzelo, že zůstala napůl cestě mezi ostrou satirou, dystopií a dlouhou provokativní poznámkou na okraji debaty.